Dokument v přípravě
Rezidence
1996 - 2016

Leden 2014



Opěvněná návrší Šardic

11. ledna 2014 v 11:09 | Z úryvků Jana Zemka (1920-1998) Pavel Foltýn |  Historie obce
První osadníci Šardic se uchylovali před chladem do polozemnic a zemnic hloubených v březích vně opevnění prostírajících na osmi návrších zmiňovaných takto: : Hrubý kopec, Hradčany, Tvrz, nad Drahama, nad Žlíbkem, na kamených, nad zmolama - 2 x v severní hraně rokle, tvořené břehem nad Bařinů a Suchým řádkem.
Kamene nebylo mnoho, proto z dřevo-hlinitých staveb nezbylo nic. Větší zastřešení prováděly pro dobytek. K lokalitám zůstaly patrné původní cesty a místa hrany hradeb. Nejzachovalejší je pod Hrubým kopcem - zakončená náspem. Pokračovala lávkou (padacím mostem), bránou výše do dvorce.
(ilustrační foto)

Spodní cesta tvořila příkop.Valy a příkopy jsou vidět pomocí půdních příznaků na satelitním snímku. Půdní a porostové příznaky jsou základem letecké archeologie. Ve dvorci na ostrožně kopce je půdorys obdélníkového oběktu výškou dosahující optimální pozorování panorámatu od ostrova na Kyjovce povodím Šardického potoka ke Žlíbku. Sviňská dolina, byla ohrazeným žlebem pro dobytek s vlastním rezervoárem vody na napájení ,na jejíž hraně byla ústupová cesta(sklepení) do močálů (Újezdy,Bařina)směr Nivy na druhý břeh. Nad ostrožnou Hrubého kopce je patrná stopa uměle vytvořené pramenné pánve.
Přístupová cesta k sídlišti na Hrubém kopci kopíruje přímku procházející Mokroňovskem (Mokronos) od ostrova na Kyjovce (Jarohněv, Jiříkov). I zde je na fotu patrná kruhová valba v centru ostrova na Kyjovce. K tomuto místu se sbíhají přímé cesty od Šardic, Stavěšic, Mistřína, Milotic, Dubňan a Jarohněvic. Souvislost může být se splavností Kyjovky, rybolovem, obchodem, katolizací či obranou.



Také Hradčany mají svoji přístupovou bránu v minulosti mezi domy pánů Pechury a Brázdy. V této lokalitě zůstala u domu pana Šťastného hluboká cesta (obranný příkop) před Kosteliskem a patrování terénu v centru hradiska za Hanačíkovo.
Jediná stavba raného středověku z tvrdého Šardická tvrz stávala pod Špitálků na vyvýšenině v areálu statku, chráněná hradbou, vodním příkopem na Svodnici a jezerem táhnoucím se od Hovoran. Částečně měla charakter vodní pevnosti. Velikost tohoto dvora a blízkost kupecké cestě, nevylučuje využití soustřeďování dobytka na vývoz. Pro tyto okolnosti bylo zde později vybíráno mýto. Návrší dvora, Špitálka, sklepení i stará kamenná studna si stále drží svá tajemství.
Nad Drahama vstupní brána byla před Kalivodovým. Zde ještě nedávno docházelo k propadům zemnic, zásobnic a sklepení.
Bezprostředně nad starou kupeckou stezkou vedoucí od Hovoran přes Žlíbek na Stavěšsko ční vyvýšenina s výhledem na celé údolí Šardic až k Hrubému kopci a huťám. Tato lokalita nad Žlíbkem byla pravděpodobně pro pěší přístupná lávkou po hrazení žlíbku, za nímž bylo nahnáno putující stádo k přenocování. Zde byl pramen s napajedlem pod původní pramennou pánví.
Doklady o osídlení obce se postupně centralizují v expozici historie. Nálezy díky panu Janu Zemkovi, který toto historické dědictví - paměť obce uchoval, mohou nyní být důstojně a trvale vystaveny, jak si to vždycky přál. Vzhledem k probíhající odborné inventarizaci nálezů a obnovenému výzkumu, záměrně nedatuji zmiňované lokality. Obzvlášť u nově objeveného rondelu a areálu, nás čeká mnoho nových poznatků. S ohledem na Maltskou úmluvu však mohu informovat pouze sporadicky.

Dotazy můžete psát na adresu autora: Pavel Foltýn certifikato@seznam.cz

Keltský telegraf

11. ledna 2014 v 10:45 | Pavel Foltýn |  Akce
První jarní sobotu se šíříl přes kopec Kostelisko (obr.1/ 252 m.n.m) v Šardicích signál ohněm. Byl odpozorován od sousedního stanoviště na Nákle. A dále přes kopce Karlák, Bilovčák, Dívčí hrady a celou republiku. Mnou iniciované signální místo č. 31 na trase A (obr.2) mělo za úkol vyslat světelný signál ohněm, viditelný na Karlák. Organizované časové zadání pro nás bylo 19.38 h. Inovací byl typ hořlaviny - "ríví",což je vinohradní odpad , ideální i pro intenzitu svítivosti, kterou potvrzovala stanoviště Nivky, Žlíbek, Padělák, Hejda, Karlák, Náklo (to nás nejvíce zdravilo), Strážovice, Roch. Ohniště bylo oznámeno a pod kontrolou SDH. Pro velmi silný vítr se nekonal test signálu bubnem. Povětrnostní podmínky byly náročné a tak si 12 účastníků, kočka a pes prožilo zkoušku odolnosti s krajinou souznící. Cílem akce bylo navázání na prastaré tradice šíření informace ohněm, regenerace strážců ohně, popularizace historické části expozice období keltů, archeologického dědictví a především významné kupecké cesty jdoucí naším katastrem.
Vztah k archeologickému dědictví nemůžeme oddělovat od vztahu k vlastní obci a jejímu okolí, krajině, vlasti. Budeme-li skutečnými "občany" a ne "obyvatelstvem"(či masou spotřebitelů), zlepší se i vztah k archeologickému dědictví. Tlakem podnikatelských - komerčních zájmů se mění i podoba krajiny. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, máme tu kořeny, tak mějme zájem, aby se nám tu líbilo, jezdili sem turisté a náš kraj obdivovali. Je třeba šířit povědomí, že i u nás máme unikátní historická místa, což je pravda a další teprve čekají na objevení. Stává se však, že lokality prochází hledači pokladů s detektorem. Je to touha velmi stará, uložená hluboko v lidské podstatě, přirozená součást lidské povahy. Jak moc jde o poznání minulosti podle pravidel? Místním lidem musí začít vadit, že jim někdo bere jejich kulturní dědictví, ochuzuje jejich region o historický pramen nesoucí nenahraditelnou informaci o minulosti. Také mám několik nálezů z povrchového sběru na poli a výkopů při rekonstrukci domu, ale ty uvidí návštěvníci ve vitríně při tematickém celku historie obce. Už jsou a doufám, že ještě budou následovníci pana Jana Zemka, jež se zasloužil o záchranu archeologického dědictví pro naše muzeum. Pokud jste se rozhodli odevzdat nález do jiného muzea, vyžadujte řádný doklad se zápisem do přírůstkové knihy a zhotovte si fotodokumentaci. Pomůžete tím s kompletací databáze o historii obce. I zdánlivě nepatrný střípek keramiky a skla lze datovat do historických epoch. O mince a kovy však nenávratně přicházíme.
(použito citací - Archeologie na dosah PhDr. Zuzany Bláhové-Sklenářové Ph.D)


Kupecká cesta

8. ledna 2014 v 16:35 | Pavel Foltýn |  Historie obce
VÝZNAMNÁ DÁLKOVÁ KUPECKÁ CESTA JDOUCÍ ŠARDICKEM
Pavel Foltýn


Průběhem významné kupecké cesty jdoucí mimo jiné Šardickem se v poválečném období zabýval pan Jan Zemek (1922-1998) amatérský archeolog, kronikář, etnograf a sběratel (foto1). Nedokončené výsledky svého bádání o kupecké cestě nepublikoval ani nezapsal, ale předal ústní formou při mnohých setkáních právě mně a to i fyzicky na místě samotném způsobem prostým "zrovna stojíme na významné kupecké cestě". Cestu projel na kole od Hané po pohraničí ještě před kolektivizací. I já ji projel a navíc sledoval na leteckých snímcích. Důkazů o její existenci a významu je mnoho, přesto tato cesta dosud nebyla náležitě zveřejněna. To, že první vozová cesta přes Šardice jde, se kromě kroniky Šardic (Rudolf Hurt, Otakar Mika 1986), dá vyčíst pouze z mapy Fritze Freisinga (Die Bernsteinstrase 1977) uvedené v německy psaném originálu. F. Freising popisuje cestu přes Šardice jako střední proud jantarové stezky z počátku období doby bronzové a železné. Nálezy kamenné industrie a množství surovin, četných opevněných návrší a rondelu, dokládají výrazný dálkový styk na katastru Šardic, však mnohem dříve. Souvislost s touto cestou mají také sídliště rozprostřená v zákrytu Strážovské akropole( Věteřov, Nechvalín, Sobůlky, Bohuslavice) a jiná dále a výše položená udržující dálkový strategický či obchodní styk.

Optimalizovaný - řízený průběh cesty přes Šardice (katastr), ovlivnil charakter terénu - poloha Kobylského, Čejčského a neznámého Šardického jezera na pokraji vátých písků, před prostupy Ždánského lesa (k Brnu) a Chřibů k severu. Především k Hané a odtud "suchou cestou středomoravskou" do Polabí (severozápad), přes Štíty do Wroclavi (sever), nebo na Kroměříž a dále Moravskou Bránou k Baltu (severovýchod). Cestu chápejme jako provazec jdoucí v širším pásmu. Proudil jak podél západního břehu Kobylského jezera, kde nad Násedlovicemi přešel do vyšších poloh a dal vzniknout mýtnici v Dražůvkách, tak podél Stupavy-Kyjovky. Což je cesta od Poddvorova k Mutěnicím, Jarohněvicím, Mokronovsku (Mokronovský mostek foto3) k Mistřínu (foto4) a Kyjovu.

Významnou strážnou úlohu cesty a oblasti v jihovýchodním cípu Moravy měl Strážovský kopec (417 m.n.m foto2-od Hodonína) pod nímž leží na pomezí obcí Šardice, Nenkovice a Stavěšice kopec Hejda , zvaný také "Svobodná hora" (Heide něm. pastva 327 m.n.m.) Svobodná hora byla od nepaměti jako volná pastva okolních, ale především stád hnaných na větší vzdálenosti od Uher a Hané, nejen na trhy do Hustopeč a Věstonic. Na "Svobodné hoře" se dle kroniky vyplatilo pro putující honáky a kupce čepování piva, vína a pořádání muzik. Praktikování pálení ohňů "Svatojánských" zase dokládá styk kultur, pronásledovaných běženců, poutníků i využití při vojenském tažení. Díky znalosti polohy "Svobodné hory"můžeme stanovit rytmiku a směr přesunu na další "Svobodné" pastvy, např. Svobodné pole u Hustopečí, Mastný kopec, Kraví horu a jiné.


Kupeckou cestu z Rakous přes Šardice dokazuje listina krále Jiřího. Listina krále Jiřího Poděbradského z 18. dubna 1466, vyhotovená na základě žádosti králova příbuzného Jana Kuny z Kunštátu, nařizuje, aby se jezdilo po staré obchodní cestě Čejetské "z starodávna vysazené" jdoucí z Rakous od Břeclavi a Podivína přes Čejkovice, Čejč k Šardicím a dále Kelčanu hájku a Kyjovu. Mýto se platí buď v Šardicích nebo na Hodonínském zámku. Pod zámkem Hodonínem šla cesta z Uher. Kdo zaplatil mýto v Hodoníně, tak v Šardicích dle královské listiny už nemusel, což dokazuje vysokou pravděpodobnost souběhu cest v Šardicích. Král Jiří vyloženě v listině přikazuje , aby silnice Čejetská za starodávna vysazená k užitku zůstala a jiným nově vznikajícím bráněno bylo, jež té staré cestě škodí, aby novými ježděno nebylo, aby přestaly a škoda nemalá na cle se neděla.

Pouhý fakt, že král nazývá cestu starodávnou z Rakous ke Kyjovu cestou Čejetskou, potvrzuje zanedbání významu formulovaných slov v listině dosavadními badateli, kteří jsou dosud spokojeni s výkladem listiny mylně pojednávající o cestě ve směru Hodonín-Čejč-Brno. Břeclav, Čejkovice s komandou řádu Templářských rytířů středoevropského významu, Šardice ve vlastnictví Augustiniánů a Kyjov záměrně ležící na zmiňované cestě Čejetské, jsou tak neprávem opomíjeny. Cestu od Břeclavi po Čejkovice můžeme nazvat také Templářskou. Dosud nepublikovaná fakta o skutečném průběhu zmiňované cesty přes Šardice ponechávají tedy bohužel dosavadní, méně korektní trasy vyvozené z listiny krále Jiřího, jako odborně přijatelné. Optimalizace dálkových tras terénem - pro potřeby prvních uživatelů vozů podle pana Jana Zemka se rozcházejí s teoriemi, které sice dokládají užívání vozů v kulturách před naším letopočtem, ale nepotvrzují existence dálkových vozových cest. Výzkumy z posledních let díky moderním technologiím však nelze opomíjet a tvrzení pana Zemka o existenci upravených a rovnaných dávných vozových cest potvrzují. Uživatel znal pojem času. Ukázku průběhu cest praktikuji v mapách se startem na Dunajském limitu při přednáškách a seminářích specializovaných na historické cesty. Vzhledem ke stále probíhajícímu výzkumu a s ohledem na Maltskou konvenci nemohu veřejnosti sdělovat podrobnější informace. Mým cílem je odborné přehodnocení průběhu cesty Čejetské, jehož jste právě součástí, výzkum, publikování výsledků, s uvedením badatelů následovníků Jana Zemka, profesionálů i amatérů, kteří se stále na výzkumu podílí. I vy můžete být součástí tohoto týmu a mít prostor k prezentaci poznatků. Kupecké cestě bude věnována část expozice v barokní rezidenci v Šardicích.Cesta je to, co nás spojuje".

V souvislosti s tímto tématem přikládám článek od Radka Novotného, který napsal:

Tentokrát bych chtěl popsat fascinující příběh zapáleného amatérského historika, který má rád své okolí a proto navzdory odborné veřejnosti odhaluje tajemství a sdílí Paměť svých předků.
Je to příklad doby, kdy díky internetu a elektronickým zařízením ztrácí vědci výsostné pozice v přístupu k informacím a k prezentované pravdě. Možná se blýská na lepší časy a muzea budou inspirativním a poutavým místem pro sdílení zážitků v době volna.
Již jsem se na blogu věnoval tématu on-line vzdělávání a potenciálu venkovských muzeí v této oblasti, nicméně toto téma osvobození člověka od státu a jeho institucí díky elektronickým médiím probíhá na všech úrovních.
V USA dochází v poslední době k systémové změně vzdělávacího systému, kdy školné na prestižních univerzitách už dosáhlo tak smrtících výšek, že to ohrožuje vzdělávání. Proto se na trh pustily soukromé firmy, které nabízí kvalitní on-line kurzy s nahranými přednáškami od renomovaných expertů - sám jsem některé absolvoval.
Stejné osvobození nastává u sdílení příběhů. Už nemusíme prosit nějaké médium, aby nám v něm laskavě otiskli příspěvek v rubrice "Dopisy čtenářů", protože můžeme své články uveřejňovat na svém blogu, či na sociálních sítích.
Myslím, že by měla nastat revoluce i v prezentaci místního dědictví nebo chcete-li Paměti místa, zejména z důvodu rozvoje venkovské turistiky.
Včera jsem měl dvouhodinovou přednášku o využití příběhů ve venkovských muzeích a potom v rámci volné diskuse mi vyprávěl jeden účastník Pavel Foltýn ze Šardic fascinující příklady Paměti o jejich vesnice a okolí.
Osobně si myslím, že minimálně dvě atraktivity mají potenciál nadregionální úrovně, pro návštěvu i zahraničních turistů.
Jedním příběhem bylo zdlouhavý boj s odbornou veřejností o prokázání, že pradávná obchodní stezka z doby Keltů a Římanů vedla přes jejich vesnici.
První známky vyslechl od místních pamětníků, kteří poukazovali na význam lokálních názvů, jako "svobodná hora" (místa, kde mohli svobodně přenocovat honáci s dobytkem hnaným do Uher), "dolní a horní Draha". Další důkazy, přinesli místní archeologické nálezy amatérů. Začalo mu to vrtat hlavou a začal se pídit po nějakém jiném nezávislém potvrzení tohoto tvrzení (mýtu). Konečně ho našel v místní kronice, kde se o významné obchodní stezce pro vozy psalo. Sesbíral tedy odvahu a všechny tyto argumenty napsal historikovi, který se starými obchodními stezkami na území Moravy zabýval. Tento uznávaný expert za snahu poděkoval a velmi jemně naznačil, že toto nejsou relevantní data.
Pan Foltýn získal přístup k satelitním snímkům, které hypotézu též podporovaly. Cesta přes jejich obec byla přímá a s ohledem na okolní krajinu i logická - rovná, přístupným terénem, tak proč by měla vést oklikou?
Bohužel ani experti na vyhodnocování satelitních map nebyli pro odbornou veřejnost dostatečnou autoritou.
Copak neexistuje síla, která pohne historiky nebo jejich názory?
Většina lidí kolem nás by to vzdala, ne však Pavel. Po nějaké době od kamaráda zjistil, že šlechtic místního panství Jana Kuna z Kunštátu prý jednal s Jiříkem z Poděbrad o povolení vybírání mýtného v Šardicích. To už byl jen krok k finálnímu důkazu.
To se nakonec ukázalo jako zásadní průlom do historické neprůstřelné pevnosti na rozum. V odkazované listině našel jméno jejich obce dokonce hned dvakrát a nakonec našel zásadní důkaz přímo ve formulaci o "pradávné obchodní stezce" přes jejich vesnici a povolení zmíněného mýtného.
Pro cestovní ruch je to příběh se šťastným koncem, ale kolik nadměrného úsilí musí vynaložit místní nadšenci, aby prokázali pravost místních mýtů a vyprávění svých.
Turisti nečtou odbornou literaturu a na dovolené ani nevyhledávají žádné sofistikované studium historických pramenů. Chtějí zážitky, pobavení a poučení. A vytvořit produkt o starověké obchodní trase místy, kde skutečně putovali Keltové, Římané a další národy, by byl opravdový zážitek.
Vyprávět příběhy o tom, jaký byl systému údržby těchto tras, jaká byla pravidla obchodu té doby, jaká byla ochrana obchodníků, by bylo skutečně významné nadregionální téma a pokud by bylo ještě podpořené archeologickými nálezy, vytvářelo by to potenciál i pro autentické suvenýry.
Není nutné organizovat velká představení, dnes se dá v 3D grafice namodelovat celé území i s detaily přechodů přes vodní toky a jiné krajinné prvky.
Digitální příběhy s těmito vizualizacemi, interpretačními fotkami z autentických míst a s obrázky archeologických nálezů, vše s kvalitně namluveným komentářem mohou být velmi přesvědčivým tahákem pro návštěvu obce a okolí.
Proto nebojme se vytvářet příběhy a produkty cestovního ruchu na základě vyprávění místních pamětníků. I historické záhady přitahují pozornost. Prostě se jen chovejme korektně, hledejme nezávislé zdroje, analyzujme podstatu mýtů, co je zrníčkem pravdy a co už vypadá jako lidový nános.
Pokud budou mezi námi takoví zapálení ale i sebevědomí lidé, kteří se snaží navzdory odborníkům poctivě poznávat své okolí a studovat Paměť svých předků (jako byli kdysi místní učitel a pan farář), možná se na výletě jednou dočkáme i více zajímavých expozic a turistických tabulí, které vznikly týmovou prací odborníka otevřeného novým pohledům, místních amatérských expertů, kteří předkládají své poznatky a postřehy místního dědictví a společným úsilím sestavují a oživují příběhy, které zaujmou a poučí.

Radek Novotný je podnikatel, konzultant, vědec a školitel. Již 10 let pomáhá obcím a neziskovým organizacím i soukromým osobám prezentovat místní dědictví formou digitálních příběhů a videí na multimediálních zařízeních.

Nosorožec srstnatý

8. ledna 2014 v 16:24 | Autor článku a snímků Pavel Foltýn |  Historie obce
Nosorožec srstnatý
Coelodonta antiquitatis (Blumenbach, 1799)
500.000 - 12.000 let pnl.


Za zemi původu tohoto nosorožce je považována Asie, odkud se postupně v chladných obdobích rozšiřoval dále do Evropy. Jeho typickým průvodcem byl mamut. Doklady přítomnosti nosorožce nejsou jen kosti nebo zuby samotné, ale i jeho umělecká ztvárněni pravěkými obyvateli v jeskyních. Přestože se jeho kosti nacházejí i na archeologických lokalitách, není jednoznačně prokázáno, zda byl skutečně loven, neboť mohl být velmi nebezpečný. Četné jeho nálezy pocházejí i z prostor břehů původních vodních toků nebo jezer, což je pravděpodobně i případ místního nalezu. Fragment lebky byl nalezen při těžbě písku v místní pískovně. Představuje jej torzo lebeční části se zbytky kosti nosní, na které je ještě patrné zdrsnatění, z něhož dříve směřoval roh. Ten však vzhledem ke svému složení (rohovina) dochován nebyl. Svou kohoutkovou výškou nebyl nosorožec srstnatý příliš nápadný. Dosahoval cca do 160 cm. Ovšem délkou těla až 360 cm a hmotností od 1,5 do takřka 3 tun respekt již vzbuzoval. Byl, jako jeho současní příbuzní, býložravcem a v dobách ledových zde spásal stepní vegetaci, pestrou směs travin. Tomu byl uzpůsoben jak nízkým zavěšením lebky, tak i mocnými zuby, jež odolávaly skousávání zaprášené trávy.


Gábina Dresslerová 2013 a Koenigswald, W. 2002


Autorem lunety obrazu nosorožce srstnatého je Zděněk Chludil z Mistřína. Obraz vyhotovil v roce 2013 podle podkladů odsouhlasených osteoložkou paní G.Dresslerovou a uzpůsobil do prostředí doby ledové. Fotografie panoramatu Strážovského kopce a Chřibů autora P.Foltýna posloužila autoru malby k dokreslení prostředí místa nálezu exponátu části lebky nosorožce a to na plošině Nivek v pomezí Šardic a Mistřína směrem k rašeliništi - povodí Kyjovky (Stupavy). Vlastník exponátu části lebky nosorožce a klů mamuta nalezených na jeho pozemku, jež je zapůjčil do expozice realizované Vlastivědným spolkem v rezidenci, exponáty doby ledové významně podpořil atraktivitu výstavy. Exponáty pro absenci vitríny nejsou však dosud vystaveny.

Větřáky v Šardicích

4. ledna 2014 v 21:10 | dle podkladů z internetu, paní Věry Švandové roz. Viktorinové a pana Antonína Zahnaše upravil Pavel Foltýn |  Historie obce

Šardický větřák: dodnes se říká "na Kopci u větřáku", i když tam už větrný mlýn není. Blízko místa, kde mlýn stával, nedaleko větrákové cesty dlouhou dobu leželo už jen veliké mlýnské kolo z křemence, okované železnou obručí. Byl přivezen od Klobouk u Brna. Na jednom z trámů byl vyznačen letopočet 1862. Původně byl postaven na obecním "pasuňku" na kopci, kde bývalo obecní pastvisko. Brzy však byl přemístěn kousek výše na Čtvrtě, kde lépe chytal vítr. Vystřídala se na něm řada majitelů, poslední z nich Jan Kozák jej koupil od Petra Stani. Větřák také profesor Vladimír Hoffman namaloval do šardické kroniky a mistr Josef Prokop, akadem. Malíř jej věrně zachytil na plátně i s šardickými děvčaty při skládání mandelů.
Když byl větřák ještě v provozu, bývaly v něm veselé besedy, idylické jako v Tůmových Českých mlýnech. Vedla k němu dost široká, trávníkem lemovaná cesta, někdy se po ní rozveselení besedníci kutáleli dolů. Větřák byl zdrojem blahobytu pro majitele, zvláště za I. Světové války. Pro mouku si chodili lidé z celého okolí, i ženy z Dubňan. Mlynář jim dával znamení šátkem uvázaným k lopatě, že si mohou přijít, bylo to daleko vidět. Kromě veselých příhod zaznamenal větřák též smutné události. Pokud ještě prospíval celému okolí, byla mlecím zařízením zachycena a usmrcena žena jednoho z majitelů, od lopat byli pohmožděni ještě dva šardičtí občané, kteří bydleli v domcích pod větřákem. Větřák byl mimo provoz od roku 1928, kdy vítr shodil lopaty a a rozbila se při tom i litinová hlava, která je držela pohromadě.

Popsala: Věra Švandová v Brně 1983

Poslední majitel Kozák zemřel v roce 1985 ve věku 93 let. K větřáku se dostal tak, že když chtěl koupit domek p. Stani na Kopci, ten prodej podmiňoval, že Kozák koupí i větřák a tak se i stalo. Když pak po krátké době se započalo s elektrifikací v obci, začali si majetnější lidé pořizovat i vlastní šrotovníky, navíc byl postaven mlýn na Bábíkovém v Dědině a tak zákazníků ubývalo. Nebylo proto divu, že Kozák se chtěl mlýnu zbavit, ale ono to nebylo jednoduché, protože větřák byl zakreslen ve vojenských mapách, proto nemohl být zlikvidován. Kozák proto odnášel jednotlivé dřevěné části domů, kde je pálil, až zůstala jen kostra, což se stalo nebezpečné dětem, které se zde shromažďovaly k hrám.

Popsal: Antonín Zahnaš kronikář, kapelník a kulturní pracovník

1. Větrný mlýn beraní, o dřívějších osudech tohoto větřáku není nic známo, jen tato zpráva...
Stařeček Václav Svoboda (1828-1890 v Podivíně) vrátil se po 13letém vojákování v Itálii z vojny domů. Na radu a naléhání svých sousedů a známých koupil si větřák v nedalekých Šardicích a přestěhoval jej r. 1863 do Podivína. Zrno se zpracovávalo na hrubou, málo vzhlednou mouku na dvou šardických větřácích.

2. Větrný mlýn beraní, stál sv. těsně u obce. p.č. 1908/2-3
Staří lidé si ještě pamatují na větrný mlýn č. 270 nad Ulicí, který vlastnil roku 1869 Jan Knoflíček, po něm v letech 1880 - 1885 Josef Neisser a jeho syn Vavřinec, 1896 Vincenc Neisser, r. 1890 Vincenc Žůrek z Kunovic, r.1900 Kateřina Pavlíková z Nižkovic, r.1910 Josef Stáňa, r.1920 Josef Loucký a posledním jeho majitelem byl Jan Kozák.

3. Větrný mlýn beraní, stál asi 300 m od obce těsně za dvorem.
Byl postavený r.1841, měl č.371 a stával na Obecních na Padělku. Jedním z prvních jeho majitelů byl František Dokoupil, který zemřel r.1857. Jeho dceru Alžbětu si vzal r.1864 syn vídeňského historického malíře Vavřince Herra ing.Mořic Herr z Hodonína. Posledním známým mlynářem na větřáku byl František Chromý, který po r.1914 zaměnil tuto živnost za hostinskou
Zdroj: internet


Větrné čerpadlo nad vjezdem do Augustiniánského dvora na čerpání vody a sekání sečky. Větrná turbína byla pohonným zdrojem čerpadla pitné vody do rezervoáru, ze kterého byl vodovodem zásobován celý místní dvůr. Torzo větrného čerpadla se stožárem odstraněno v 80. letech 20. Století.
Zřejmě 16 plechových lopatek uložených v prstenci /obruč z úhlového železa/, prstenec lopatek nesen dvojitými výztuhami upevněnými ve středovém kloubovém držáku s ložisky pro osu kola; na kloubový držák uchyceno kormidlo - ploutev; tyčový držák kormidla možno na kloubu otočit o 90° a tím zastavit provoz kola/ natočit je hranou lopatek ke směru větru/.
Ocelová příhradová konstrukce o čtvercové základně; jejím středem až po středový držák osou konstrukce prochází trubka táhla náhonu pro vodní čerpadlo a další stroje.
Podobné konstrukci větrného kola ve Vedrovicích okr. Znojmo nebo u Kobylí okr. Břeclav.

Popsal: Pavel Foltýn