Dokument v přípravě
Rezidence
1996 - 2016

Prosinec 2016

Čuchací pes

28. prosince 2016 v 20:44 | Pavel Foltýn |  Historie obce

Zdali byl oním pověstným obávaným čuchacím psem, používaným při pátrání, černý knírač pod židlí u nohou vrchního strážmistra Oldřicha Otřísala, se zřejmě již nedozvíme. Dle historky se osvědčil při dohledávání pachatele hojných krádeží čerstvě vyuzeného masa. Při pivečku a kartách na dvorku četnické stanice (na fotce z konce monarchie) stojí s houslemi závodčí Wilhelm Korbl a choť vrchního strážmistra Oldřicha Otřísala paní Eliška. Jména zbývajících pánů na rubu fotografie chybí, stejně jako jména hasičů dohlížejících při maškarní veselici za první republiky. Podle zákona o četnictvu z 25. prosince 1894 byla role četnictva definována takto: "Četnictvo jest ustanoveno, aby určovalo veřejný pořádek, pokoj a veřejnou bezpečnost; k záležitostem místní policie má četnictvo zpravidla jen dohlížeti a obcím býti nápomocno. Četnictvo bylo doplňováno také z řad dobrovolníků, kteří měli splněnou vojenskou povinnost". Služba byla stanovena na 4 roky, nicméně po přijetí museli tito četníci absolvovat teoretickou přípravu a odbornou praxi na četnické stanici. Po složení odborné zkoušky byli povýšeni do hodnosti závodčího. Bez rozdílu hodnosti se četníkům v Šardicích říkalo "špidloni". "Jak špidloni hvízdali a s čuchacím psem dostihli zloděja, vyšli před stavení zvědavci, na což zloděj už z želízkama na rukách reagoval ..ná co čumíte, neviděli ste eště čuchacího psa?"

Četnická stanice byla umístěna (vedle dnešního OÚ) v roce 1898. Před tím byla přechodně v jiných domech po Šardicích, ale kronika také zmiňuje držení zadržených osob ve dvoře. Další staří četníci na šardické stanici jsou zmiňovaní tito: Klimánek, Bušina, Boráň, Vitoul, Šimek. Za okupace Jaroslav Křižan, Jan Mřik, Antonín Baudys, J.Kratochvíl, vrchní strážmistr Horníček a po něm J. Svitálek. Po osvobození Gajdošík a Opustil. Na základě příkazu vyšších úřadů byla stanice SNB (četnická stanice) zrušena 31.5.1950. Posledním velitelem stanice byl vrchní strážmistr František Korda. Obvod zrušené stanice SNB byl sloučen se stanicí ve Svatobořicích. Po krádežích v domech a na polích se často řešily bitky a černé pálenice. Zřejmě podle četnosti případů se obcí neslo pořekadlo "Horní Kradlov má záhumenky až po Karlov, ale Dolní Chmatoňovice majů teho eště více". Vědět, co vše se o mnoho let později beze stopy ztratí ze dvora "četnické stanice", by se pánové strážníci smáli, až by se za břicha popadali … dozajista i s čuchacím psem ...

"Šardická praporová aféra" se udála bezprostředně po sarajevském atentátu. Svědčila o národním uvědomění občanů a mládeže. Vylíčena byla p. L. Bimkou ve Svobodě 25.1.1930.

"Slovácká obec Šardice na Kyjovsku patří mezi první, které kráčely vždy s duchem času. Rozšafní a pokrokoví rolníci, bodrá občanská pospolitost a slovácký svéráz v kroji, zvycích a nářečích jistě upoutaly každého, kdo jednou Šardice navštívil. Obec tato byla odedávna hvězdou pokroku na Slovácku a zároveň výstrahou zpátečníkům. Zde narodil se také známý čilý rolnický pracovník Jan Měchura, dlouholetý poslanec vídeňského parlamentu, býv. Zemského sněmu, nyní člen zemského zastupitelstva a starosta obce atd..... V tomto slováckém koutě měli dobrou četnickou stanici, která měla bedlivě dávati pozor na všechno, co se v této obci odehrává. Na občany šardické však nic takového neplatilo. Všechno žilo svým tempem bez ohledu na to, co se o nich v okolí a na různých úřadech soudí. A proto i když už valila se mračna válečné vichřice, byly Šardice na svém místě a daly najevo své smýšlení. Episoda, která se odehrála jedné letní noci po zavraždění Frant. Ferdinanda a Žofie, stojí za zaznamenání, neboť Šardice objevují se potom během války v úředních raportech a četnických relacích, jako typická odbojná slovácká obec a jsou přičítány na vrub a tíži každému, kdo upadl do spárů rakouské justice. Když dne 29.června 1914 zavražděni byli Frant. Ferdinand a jeho choť v Sarajevě, bylo nařízeno od úřadu, aby na všech veřejných budovách vyvěšeny byly smuteční prapory na znamení loayality a smutku. Tak se také octl černý prapor na šardické škole. V nepřítomnosti řídícího učitele p. Al. Zemka, který s rodinou a jinými Šardičáky byl na sletě v Brně, starý školník Jeřábek prapor vystrčil. Avšak Ferdinanda a jeho ženy šardičtí moc nelitovali a nemile nesli, že na jejich škole vlaje prapor loayality a smutku. Šardice přece smutek neměly a o loayalitě se vůbec nedalo mluvit. Školu si postavili za své peníze, platí na ni sami a má jim někdo něco svrchu poroučet. To bylo proti mysli všem bez rozdílu. A proto také prapor dlouho na škole nebyl. Ještě tu noc stalo se něco, co vzbouřilo hlavně úřady a četníky. Když Šardice dřímaly již klidným spánkem, aniž by truchlily nad sarajevskou tragédií, sešli se na ulici tři veselí šardičtí chlapci: Jan Hromádka, Jan Minář a Martin Silák. Tito tři mládenci si řekli, že prapor na jejich škole nesmí být a unisono byli srozuměni s plánem prapor zkonfiskovat. Vykročili ihned ke škole, která stojí za kostelem poněkud mimo obytná stavení. Jenom zezadu sousedí s domy a mezi nimi četnická stanice. Přelezli ohradu, zadními dveřmi dostali se na schody a na půdu. Ihned černý prapor sbalili a na žerď nastrčili prapor červenobílý, který náhodou na půdě našli. Černý sebrali, na cáry roztrhali a po plotech a stromech pouvazovali. Zpráva tato roznesla se bleskurychle. Ráno s úžasem a zároveň souhlasným úsměvem celé Šardice rokovaly o noční příhodě. Četníci bydlí zrovna za školou a taková věc se stane! Není možno už ani věřiti těm četníkům a proto přitáhl okresní strážmistr Grossl z Kyjova s celou patrolou do Šardic, aby hledali viníky. Hledali stopy, vyslýchali kdekoho, ale marně. Stopy neprozradilly - slovácká noha i bota téměř jedna jako druhá. Ve velmi vážném podezření byl celý učitelský sbor, zvláště pak učitel Štěpán Ingr, který se pozdě v noci vracel Zákostelím z Hovoran od svých příbuzných a při četnickém vyšetřování se vyjádřil, že slyšel ve škole jakýsi šramot, když šel kolem. Lidé v čas vyšetřování se jen usmívali, krčili rameny, ale žádný nic nevěděl. Vzali tedy do křížového výslechu starého školníka Ondřeje Jeřábka. Dobrá slovácká duše! Tvářil se naivně a na spoustu otázek povídá četníkům: "Víte, páni dybyste byli řekli, že tam nechcete ten červenobílý, tak bych ho zdělal. Já jsem myslel, že je to jedno, prapor nebo prapor a šak tento je ještě pěknější, než byl ten černý!" To se rozumí, že z takové výpovědi nebyli četníci ani trochu chytřejší. A tak vyšetřovali četníci celý den a ještě druhý a pořád byli na místě. Tak zažily Šardice první válečnou episodu. Akce s odstraněním a roztrháním smutečního praporu vymykala se úplně z rámce obvyklých rozpustilých kousků, jakých často slovácká chasa se dopouští. Bylo to něco jiného, jak vytáhnout žebřiňák na kalenicu....aby bylo příštím pokolením jasno, že odstranění praporu nebyla obyčejná klukovina, nýbrž projev národního uvědomění.

Další Zemkova trochu četnická historka je hodová "Pod šardickým májem".


Zdroj: Databáze pamětihodností - Pavel Foltýn
Z poznámek Jana Zemka ke kronice
Historický výzkum není podporován OU Šardice.

Není péče jako péče

28. prosince 2016 v 20:35 | Pavel Foltýn |  Systémové zprávy

Bez naivity kompenzované houževnatostí bych obtížně docílil přerod zanedbaného objektu do dnešní podoby a po každém podrazu znovu vstal a šel dál za uskutečněním realizace expozice uchovávající pamětihodnosti obce. Ona naivita se projevovala důvěrou v mnoho příslibů a falešných ujištění z úst radních, z nichž se později, ne-li hned stala prázdná slova. Zatímco jsem přes mého strýce vedoucího laboratoří v Barrandovských studiích sháněl film Amadeus vhodný do promítačky ze zrušeného kina (o jehož vysokou úroveň se zasloužil můj dědeček Vilém Fogt, svého času vedoucí kina, předseda kulturní komise a dohlížecího výboru), ani jedna slíbená funkční promítačka neunikla kovošrotu (foto1). Sedlářské kopyto na chomouty po konzervaci (foto2), používané vyučeným sedlářem panem Bohumilem Varmužou, stejně jako velké šicí stroje na podrážky ševce Matěje Šlézara (foto 3) byly během oprav rezidence přemístěny na dvůr obce, kde byly vystaveny povětrnostním vlivům a tak poškozeny . Kopyto se rozpadlo v blátě dvora přesto, že jsem dvakrát ročně písemně žádal o jeho vydání a litinové části mašin byly rozbity pod lešenářskou hromadou. Obraz ženy s dítětem v oválném rámu (foto 4) uskladněný během oprav rezidence tzv. "na Šachovém"se jaksi ztratil a obraz Svaté trojice (foto 5) uskladněný tamtéž, pro změnu sežraly myši. Kde se poděly velké dlabané troky připraveny na odvoz ke konzervaci na dvorku rezidence a velký mlýnek na maso, kterým jsem rozpracovával při praktických ukázkách keramickou hlínu, je mi záhadou. Také má sbírka zádových konev s koženými měchy k rozprašování síry ve vinohradě po dědečkovi (foto 6) zmizela z mnou zřízeného depozitu v rezidenci, a to až v době, kdy jsem tam již nesměl vstoupit. Divíte se? Já už ne. Zmizení hodno kousků "Kaprfílda" se konalo také s velkou váhou o vážitelnosti 2 tun, jež měla být umístěna před rezidencí a přizpůsobena jako poutač k expozici měřidel a vah. Že jsem ji zařídil pro expozici z kyjovské šroubárny za odvoz, si zřejmě někdo vyložil po svém a tak přesto, že se na obecní traktor naložila, na místo určení nikdy nedoputovala. Zda byla přebírána s vědomím, že bude "odkloněna" k jinému použití se nejspíš nedozvím. Původní plán, se kterým dárce sympatizoval, že se může rodina, skupinka či celá třída zvážit dohromady před expozicí, se tak díky chamtivosti mocných neuskuteční.

"Nedostatek informací vede k předsudkům, stereotypům a idealizaci situace," Proto píši i o "nepopulárních" událostech.

Všeobecně model, kdy si "hrají" na péči o pamětihodnosti laici z pověření nadřízených laiků, či osoby bez zájmu o historii, nikdy nefungoval, nefunguje a ani fungovat nebude. Vztahu nelze docílit direktivním nařízením, ani vytvořením pracovního místa v duchu reálného socialismu. Že si toho nejsou vědomi? Ledasco vypovídá o strojeném zájmu o historii pouze v rámci předvolební kampaně, či zájmu o vytvoření protekčního místa. Nejlepší způsob, jak vytvářet lidu iluze, je jim lhát, kultivovaně řečeno zatajovat skutečnosti. Aby tomu tak nebylo, píšu o tom jak to je, vědom si toho, že málo změním. Více se dozví čtenáři v článku "Až rudé hvězdy zajdou, pravdu má slova najdou". Soudružka co mi vyčítá, kolik se prošustrovalo na rezidenci peněz, by měla otevřít oči a zvážit svá slova při pohledu na fotky 7. a 8. dnes již neexistujícího objektu, který se opravoval naprosto nanic, za což fasáda na rezidenci mohla být "zlatá". Co se megalomansky proinvestovalo na škvárovém hřišti, mohlo stačit na opravu statiky i krovů v rezidenci…


Další snímky zachycují úpadek původního záměru z projektu atraktivního kulturně společenského centra - expozice v "infokoutku se suvenýry" s výrobky esteticky činných občanů Šardic, Šardickou mírou - keramickou nádobou různých velikostí (tvarem inspirovanou objemovými měřidly) se znakem obce, regionální lidovou tvorbou, místní a regionální literaturou doplněnou o propagační materiály, Muzejníkem - listem muzea (z politických důvodů nerealizováno), kvízem muzea, dále mapky, letecké snímky, trvanlivé bio produkty, vína aktivních vinařů. Co dodat k onomu pouze vystavenému vypalovanému kýči na čínském porcelánu, jehož se kdosi rád zbavil. Majolika to nezachrání a kde je ona současná atraktivní pestrost výrobků našich snaživých tvůrců?


"Na každů sviňu se vaří voda"

28. prosince 2016 v 20:28 | Pavel Foltýn |  Historie obce

V jazykové části databáze pamětihodností shromažďuji původní šardický dialekt uchovaný v povídkách, pořekadlech, pranostikách, písních, korespondenci a jiných písemnostech. Soubor ještě doplňuje slovníček užívaných pojmů našich praprapředků. Už kronikář a řídící učitel pan František Viktorín uvádí, že jedinečným zdrojem vypovídajícím o slováckém nářečí užívaném v Šardicích v druhé polovině devatenáctého století jsou povídky "Šardická chasa" psané prostým dialektem Andělou Beránkovou rozenou Měchurovou (viz. článek Šardická chasa) a povídky "Naši Šardičáci" psané Janem Bábíkem. Také kronikář pan Jan Zemek zaznamenal ve svých poznámkách mnoho podob naší původní mluvy, ale i tu kterou používali přespolní prodavači či výkupčí, pokřikující po obci své nabídky. Mohl se tak spolu s panem řídícím Viktorinem podílet na dialektologickém výzkumu, který zde prováděl Prof. PhDr. Jaromír Bělič, DrSc. Ten věnoval panu Zemkovi svou prvotinu - nářeční studii O vývoji dolského nářečí, jež už podávala jasné svědectví o hloubce jazykovědné průpravy svého autora.

Prof. PhDr. Jaromír Bělič, DrSc., (24. března 1914 Násedlovice - 6. prosince 1977 Praha) byl český jazykovědec a literární historik. Zabýval se zejména dialektologií, slovenštinou, slovenskou literaturou a dílem Karla Havlíčka Borovského. Běličova kniha Dolská nářečí na Moravě (1954) je dosud největší a nejlepší monografií o nářečích jihovýchodní Moravy. V prvních částech monografie vymezuje autor hranice oblasti dolských nářečí, tvořících přechodný pás mezi hanáčtinou a moravskou slovenštinou, podává podrobný popis a rozbor hláskosloví a tvarosloví těchto nářečí a všímá si i některých jevů lexikálních. V dalších kapitolách pak vychází z nejvýraznějších diferenčních znaků dolských nářečí nejprve v jejich statice a postihuje dále i jejich dynamiku v minulosti; rekonstruuje v základních rysech nářeční vývoj v celé oblasti, zjišťuje příčiny a podmínky tohoto vývoje, zkoumá současný stav dolských nářečí, ukazuje na typické rozdíly věkové a sociální, pojednává o stírání nářečí a zvláště o jeho standardizaci, o vývoji interdialektu, jenž vzniká v rámci nářeční oblasti jako labilní přechodný útvar v novodobém procesu mizení nářečí. Jako dodatek jsou připojeny nářeční ukázky a mapy se zakreslenými isoglosami.Jaromír Bělič se také spolupodílel na tvorbě Českého jazyka: učebnic mluvnice s výslovností a pravopisem.

Paní Milada Bimková (nar.6.6.1926 v Hodoníně) je pedagožkou a významnou folklorní osobností našeho regionu. Sesbírala lidové tance a písně z Dolňácka, Horňácka a Podluží. I přes omezování komunistickým režimem připravila spoustu národopisných vystoupení, pořadů a publikací. Milada Bimková se nesmazatelně zapsala do podvědomí národopisné veřejnosti a svojí láskou ke Slovácku vytvořila odkaz pro další generace. V roce 1967 nabízela spolupráci Závodnímu klubu Šardičan se zápisy šardických tanců. Jak o tom píše v tu dobu Jan Zemek "Měly by se tance naučit mladí, aby je mohli použít o hodech a jiných příležitostech. Také by se měli naučit více starých písní, mají dnes velmi chudý repertuár a návštěvníci naší obce nejsou tím příliš uspokojeni". ....Toto však po padesáti letech naštěstí neplatí.

V současnosti se zabývá šardickým nářečím pan kardiolog MUDr. Jaromír Břeň (1975), který publikoval dialektem psanou humornou povídku ŠIFÉNKA A MLGOŇ v časopise Malovaný kraj (1/2016) a také na toto téma přednáší na konferencích o folkloru.

K zabijačkovým fotkám z databáze pamětihodností přikládám výběr pořekadel z těch "jadrnějších", která umožňovala si slovně "ulevit", dále v obdobném duchu ukázku z poznámek ke kronice. Rčení s čertem a rýmovačky "odrhlic" (draček peří). Dle zápisků Jana Zemka, jak je sám nazval "obhroublá rčení".

Některá "ulevovací" pořekadla / rčení ze Šardic:
Na každů sviňu se vaří voda. Je sám jak hoferský prase. Pořádný krmec mosí vidět dvoch Mikulášů. Všecko pomine, aj to maso v komíně. Klaň se třeba opici, jen když má moci. Než s tebů mluvit, rači s kozů se modlit. Čert se na malů hromádku nevysere, stejně tak sova krahujca neusere. Keho potkám, každýho možu liskat. Horní Kradlov má záhumenky až po Karlov, Dolní Chmatoňovice majů teho eště více. Republika publika, nadělá to tratuárů a lůza o to packuje. Byl zerzavý jak stará radlica. Muzikant je první verbíř do pekla. Kdo chce všecko vědět, musí tři dni v řiti sedět. Pes leze na hůru, má posranů ďůru, kdož ti káže zpívat, mosí ju oblízat. Pod mostem je pět vajec, ty jsi starý ožralec.


Mezi poznámkami pana Zemka jsou i záznamy jiných kulturně činných osobností regionu. Tři sloky popěvku zapsal 23.7.1968 pan Václav Šťastný kronikář Milotic, jehož bratr Jakub je kronikářem v Mistříně.

Zvyky o službě: Na sv. Štěpána házely ženské žertem mužům na postel kalhoty, aby šli na službu. Mužský to ženám opláceli na Nový rok. Vyhazovali jim ven sukně, aby šly na novou službu. Smála se Karlíčka u Zapletala, že starý jí vyhodil na ulic guču tech "nejškarečích hábů". To bylo křiku! Pan řídící Viktorín chodil po službě na Štěpána a měl na hůlečce nabodnutý koláč.

Z poznámek řídícího Viktorína se dozvídáme, co uvádí o odívání Šardičanek v díle "Lid a národ" znatel moravského lidu, spisovatel František Bartoš.


Řídící učitel František Viktorin (1884-1966) byl vzácnou osobností. Společensky činným kronikářem. Za ll. světové války byl u něj poštovní úřad. Se zanícením plnil učitelské poslání. Zájem o duchovní a hmotnou kulturu Moravského Slovácka přenášel na své syny a žáky. Svým dětem dal jména Velkomoravských knížat Mojmír a Rostislav. Ve třídě kde učil, byla prosklená skříň se svazky vzácných knih a pravěkou nádobou - popelnicí, což velmi ovlivnilo jeho žáka Jana Zemka (seděl v lavici s Mojmírem Viktorinem). Dle Zemkova vyjádření: "V jeho postavě a tváři vyzařuje pro mne tisíciletá naše kultura od bratří soluňských, přes Husa a Komenského až k Masarykovi. Při styku s ním, vždy si člověk začal věřit, že má jakési dobré hodnoty, které v nás pohled jeho očí probudil a přál si, aby se uplatnily. Křísil to, co je v člověku dobré a nikdy člověka nesrážel, pozdvihl a dal mu sebevědomí - vnuknutí ke konání pěkného a dobrého. V jeho přítomnosti se rozsvětlilo".

František Viktorin byl 5 let legionářem na Sibiři, což mu přitížilo v období komunistické bezohlednosti, když žádal prezidenta republiky o propuštění syna Mojmíra, který byl komunisty odsouzen na 15 let k pracím v Jáchymovských dolech. Prezidentem mu nebylo vyhověno. Asi, že to brzdí někdo v Šardicích.

JUDr.Mojmír Viktorin (1923-2007) Narodil se v Šardicích v rodině učitele. Od roku 1930 byl členem Sokola. Roku 1942 maturoval na gymnáziu v Kyjově a roku 1949 promoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Během studií byl aktivní ve Slováckém krůžku, kterého byl příznivcem až do konce života. Po vojně byl zaměstnán v Brně, ale mezitím byl z politických důvodů uvězněn (1953-1960) a nucen pracovat v jáchymovských uranových dolech. Poznal pravou tvář totality a proto se v srpnu 1968 nevrátil z dovolené v Rakousku do sověty okupovaného Československa. Po příchodu do Chicaga se zapojil do místní exulantské činnosti a Sdružení bývalých politických vězňů komunistického Československa. Roku 1988 odešel do penze, ale po pádu totalitního režimu u nás nezahálel a zintenzivnil vztah k rodné zemi. Pomáhal v Chicagu založit Český konzulát a rozšiřoval v Americe znalosti o krásách vlasti. Pro ty co jej poznali, byl velkým zdrojem. Byl přemýšlivý, milý, soucitný, zábavný a skromný.

Foto 1. František Viktorin 2. Jan Zemek se spolužákem Mojmírem Viktorinem 3. Poznámky J.Zemka "O účastí největším, slavném a důstojném pohřbu pana řídícího Františka Viktorina" 6.10.1966.


Foto rukopisu z poznámek kronikáře Jana Zemka: 15.1.1976 Sněhu není. Začalo mrznout. Kresbička kroniky znamenající jednu z mnoha návštěv cenzora z Okresního výboru. 6.1.1976 Václav Gregorovič má dveře zapečetěny. Byl odvezen do Kroměříže (psychiatrické léčebny) snad hned v neděli. 17.1.1976 ples SRPŠ 18.1.1976 K večeru sněžilo, děcka se vozila až do tmy.

Kronikář Jan Zemek (1920-1998) se komunistickému režimu neosvědčil, jelikož psal o událostech srdcem. Není tedy divu, že veřejnosti bylo lháno, o tom jak kroniku dlouhodobě nepsal. Díky jeho téměř denním apolitickým poznámkám, však máme jedinečný doklad o životě v obci s jeho radostmi a starostmi, za téměř celé dvacáté století. Využíval vyprávění mnohých pamětníků, které psal do desítek sešitů, prokládal svými úvahami a doplňoval kresbami. Ideového vymývání mozků, jak psát o cestě socialistické vesnice k socializmu však nebyl ušetřen. Nátlaky ustál sice někdy s pláčem, ale nezlomen psal necenzurované poznámky dál. Že nemohl psát pravdivě do oficiální kroniky? A jak jsem na tom nyní já, mám si nechat dělat cenzuru do zpravodaje? Demonstrace Šardičanů 5.8.1957 proti likvidaci několika místních rolníků, kteří neplní dodávky. Veřejné zesměšňování v místním rozhlase. Panika s moukou. Zemědělci se cítí zrazeni. Aféra s mlékem. Co je všem solí v očích. Tlak na dědinu, aby byla socialistická. Dělníci z továren chodí s pytli po vesnici a berou. Vězení za neplnění dodávek. Toto jsou některé z mnoha Zemkovích kronikářských nadpisů.


Fota: 1.Václav Gregorovič a Jan Zemek v jeho oblíbeném kanadském kabátu od Americké poválečné pomoci UNRA. 2. Jan Zemek v Brně. 3. Zemkova sestra Julie Malíšková Zemková s kamarádkou Aničkou Handlířovou hrají s fazulkama ovčinec nakreslený na plachétce položené na tabuli (deska přes čela postele).

Jan Zemek byl hlava i srdce otevřené, není tedy divu, že u něj našel útočiště při toulkách za folklorem malíř Josef Korejz - Blatinský (1909-1989), estét se stejně citlivou duší, kterou hluboce vnímal krásu tvarů, barev přírody a dokonalosti lidového umění. Ty mu dovolovaly neúnavně tvořit a zanechat za sebou rozsáhlou práci trvalé hodnoty. Vyjádřeno jeho slovy: "Nežít nadarmo." Svéráznou osobnost s plnovousem v dlouhém obnošeném kabátě s tužkou a skicákem, jež po sobě zanechala úžasné dokumentační dědictví jste mohli potkat v sedmdesátých letech na Suchém řádku jak maluje sklepy. Foto 1. J.Korejz Blatinský 2. Marie Škopová Svatobořice u Kyjova 2.1.1961 akvarel autor: J.Korejz Blatinský

Jan Zemek se také rád toulával. Vlčnov a Tvrdonice navštěvoval při slavnostech pravidelně. Ve Vlčnově byl inspirován malým soukromým muzeem Anny Zemkové. Ve Strážnici se setkal se Samkem Dudíkem, ve Velké se Slávkem Volavým. S Dr. Metodějem Zemkem si o historických cestách povídal v Mikulově. V roce 1946 spal 3 noci v Praze u spisovatelky Bohumily Dubňanské (1883-1966) Dramatická autorka a prozaička, vycházela především z folklóru rodného moravského Slovácka: Tetička krůžalka, Kordulík nestárne, Ohnivá krev, Kalužové, Sestřička Petra Zemana... Psala také verše, pro děti a mládež napsala: Zorka a Mirek jedou, Veselé i vážné příběhy z dětství, Pohádkový koutek. Je autorkou písně "Hoja Jano, dolinečků ubírám sa k vám".

Jan Zemek byl uveden jako autor povídání "O Šardicích a šardická svatba" v rozhlasovém pásmu Moravskou krajinou natáčeném roku 1944 v Šardicích panem Vodseďálkem. Pásmo doplňovaly písně mužských Jana Horáka a Františka Jarského "Eště jsem nenašel takovej panenky", "Hajku zelený, už sem ťa dohájil, už jsem k vám Mařenko, už jsem k vám dochodil" a píseň žen Terky Koláčkové a Františky Bábíkové "Na tom šardickým kopečku, žaly tam dvě pany travičku". Nebylo to však první rozhlasové vysílání po radiových vlnách ze Šardic. V roce 1940 zpíval sólově František Bezucha píseň "Z daleka já poznám svoju galánečku" a Jan Ondra "Ej létala laštověnka létala". Žádná z rozhlasových nahrávek se v archivech nedochovala, ale Zemkův zápis slok ano. Nyní dohledávám v archivech filmový dokument ze Šardic natočený v 70 tetech.


Foto 1. Ing. Václav Vlasák v družném hovoru s Janem Zemkem na mé první výstavě v rezidenci 1996 2. Jan Zemek ve své kuchyni 3. Chalůpka Jana Zemka na malbě Olgy Vlasákovér.1997 4. Lidová jizba z výstavy pořádané J.Zemkem, O.Mikou, V.Fogtem a Ant. Zahnašem roku 1976

Akční rádius pana Zemka je nejen o folkloru - etnografii, ale především o historických lokalitách, které ve snaze najít archeologické artefakty navštěvoval pravidelně po orbě. V roce 1946 absoluvoval Jan Zemek národopisný kurz v Brně kde přednášeli Dr. Vladimír Úlehla, Dr.Ant.Václavík, Dr.A.Pražák, Dr.Chotek aj. To vše pro uskutečnění své idei - významného kulturního poslání, které popsal v poznámkách 14.12.1948. (dole)

Mrzí mne, že se pan Zemek naplnění jeho snu o místnosti pro místní památky nedožil, obzvlášť když jeho nálezy nyní tvoří archeologickou expozici a jeho postřehy (nevyčerpatelný zdroj k poznání minulosti) databázi pamětihodností. Byl však přítomen u Prvních dnů otevřených dveří šardické rezidence - rozsáhlé výstavy podporující důstojný osud tohoto objektu. Akce, kterou jsem jako pokračovatel odkazu Jana Zemka inicioval roku 1996 a až do voleb roku 2014 uskutečňoval vše potřebné, pro životaschopnost muzea s kulturně společenským centrem, které zde pod mým vedením vznikalo. Bohužel vzhledem k současné politické situaci nemohu v započatých aktivitách pokračovat, ani ovlivnit úpadek docíleného.


Miniaturní kresbičky J.Zemka vtěsnané mezi řádky k textům o lidové architektuře, pokroku, kronice, folkloru a jiných zajímavostech. 1. dům Maradů č.237 2. Petulů č.355 3. památný den zavedení vodovodu 4. 28.říjen 5. Dušičky 6. 1957 Sovětská umělá družice dělá Pí,pí,pí 7.Vrstva lignitu pod obcí a okolní krajinou

8. Okr. Senica, červená sukňa s třapci 9. Před sušením 10. Maměnka napékla buchet 11. V pracovním


Dopad meteoritu v Šardicích. J. Zemek zazanamenal: Dne 4.10.1973 v 21.30 zpozorovali chlapci Lubomír (1960) a Zdeněk (1968) dopadnout na jejich dvůr (na Kostelisku č.627) meteorit. Rozžhavený zářil jako padající hvězda. Honem to doma oznámili. "Mami na náš dvůr spadla hvězdička". Ráno našli meteorit v podobě vajíčka o rozměru 4cmx2,8cm s pórovým povrchem, podobný pískovcovému ohlazenému kaménku.
Skutečnost události mi po 43 letech Lubomír potvrdil. Meteorit byl bezprostředně odevzdán na MNV Šardice, kde beze stopy zmizel. V pozůstalosti mého kulturně činného dědečka, jsem našel v malém papírovém sáčku bez popisu kamínek, o kterém jsem si prvně myslel, že je ledvinový, nebo žlučníkový či co. Při pozorování pod lupou mi přišlo, že má na sobě stopu oxidačního opalu a zvláštní strukturu. Nazval jsem jej meteoritem (expertíza neprovedena) a dal ke sbírce kuriozit, které jsem přidal ke své zdařilé velkolepé výstavě s názvem Klenoty Šardic, oslavující r. 2006 výročí první písemné zmínky. (více v článku Šardice 1286 - 2016) foto.1 Nákres J.Zemka 2.-3. Nález Pavla Foltýna (zveřejněno 2006)



ZDROJ: Internet + Databáze pamětihodností - Pavel Foltýn

Z poznámek Jana Zemka a Františka Viktorína ke kronice obce Šardice. Kronika obce Šardice.

Smuteční řeč honorárního konzula za ČR v Chicagu George Drosta

Památník Sedláčkových

POZNÁMKA AUTORA: Historický výzkum, rozšiřování tematických okruhů expozice a tvorba databáze pamětihodností dle projektu Pavla Foltýna nejsou podporovány OU Šardice.

ARTRECYCLES

28. prosince 2016 v 18:13 | Pavel Foltýn |  Systémové zprávy

UMĚNÍ OBNOVY A SPOLEK PRO OBNOVU VŠEHO, CO SE TOČÍ


ARTRECYCLES (ártresikl) je univerzálním názvem estetické tvorby (art - umění) obnovující (recyklující) stará díla, stroje a převážně motocykly (motorcycles). ARTRECYCLES je také volným sdružením osob se zájmem o umění, historii a historická vozidla (HV), které koná alespoň jednou za rok setkání historických vozidel s vyjížďkou, soutěžemi a večerní hudební zábavou. ARTRECYCLES VETERAN CLUB není nikde jako organizace registrován. Jeho členem může být kdokoliv dobrých úmyslů (čestný), se zájmem o umění, historii, historická vozidla a činnosti s provozováním související. Cílem ARTRECYCLES VETERAN CLUBU jesdílet společnou radost i starost s provozem historických vozidel spojenou. ARTRECYCLES VETERAN CLUB má aktivní základnu od roku 2005 v Šitbořicích (2003-5 v Šardicích). Motorem (tahounem) setkání HV je Tomáš Bedřich a jeho přátelé. Starterem (iniciátorem) setkání HV, autorem názvu, plakátů, programu a moderátorem je Pavel Foltýn. Monitoring (medializace)akcínám mírně vázne. Vyjížďka HV je zaměřena na poznávání technických unikátů, historických míst, výtvarných expozicí a přírodních krás JV Moravy.


Ukázka plakátu, recyklované perovky ze starých časopisů Svět motorů na připravovaných plakátech a realizované trofeje pro účastníky setkání historických vozidel, vytvořené Pavlem Foltýnem v jeho šardickém atelieru.


Veteránské momentky ze setkání historických vozidel s vyjížďkou konané v Šardicích (nahoře) a Šitbořicích (dole).


Tradiční soutěží majitelů HV je jízda pravidelnosti na šitbořické návsi. Diváci dávají hlasy v soutěži o nejkrásnější historické vozidlo v kategoriích auto a moto veterán. Vyjížďky popularizují i méně známá obecní muzea a rozhledny. Pro rodiče s dětmi se v jiném termínu ujímá klubové sportovní soutěžní odpoledne. Soutěží se ve vrhu koulí, střelbě ze vzduchovky, přetahované, badmintonu a hodu na koš. Veškeré aktivity ARTRECYCLES V. C. jsou apolitické.


Poštovní schránky

28. prosince 2016 v 17:55 | Pavel Foltýn |  Systémové zprávy

Originální poštovní schránky Pavla Foltýna (autor + první výrobce) jsou ručně zhotovené z kameniny, dle zadání zákazníka. Výroba započala roku 1996 v šardickém atelieru autora a pokračuje v omezeném množství v rámci ušlechtilých koníčků dosud. Autorizace schránky byla provedena v pořadu Receptář panem Přemkem Podlahou. Zhotovení kameninové poštovní schránky s domovním číslem lze písemně objednat na e-mailu: certifikato@seznam.czModelováním sochařské hlíny s ostřivem lze docílit trvanlivých - nenasákavých výrobků, užitkových i dekoračních. Nádoby na víno a pivo, bonsajové misky s drenážním otvorem, mísy, konvice, dekorativní vývěsní štíty, čísla domů, trofeje a mnoho jiného bylo vytvořeno pro spokojené uživatele. Na snímcích dole jsou: kameninové auto pro filmovou animaci hliněných figurek, závěsná "levitující" čajová souprava ve variaci na monádu s šuplíky na čaje a plastika varhan na stěnu domu varhanního mistra a pedagoga.


Projektovaný prodej suvenýrů regionálních lidových tvůrců v "infokoutku" rezidence, není podporován OU Šardice.