Dokument v přípravě
Rezidence
1996 - 2016

Čuchací pes

28. prosince 2016 v 20:44 | Pavel Foltýn |  Historie obce

Zdali byl oním pověstným obávaným čuchacím psem, používaným při pátrání, černý knírač pod židlí u nohou vrchního strážmistra Oldřicha Otřísala, se zřejmě již nedozvíme. Dle historky se osvědčil při dohledávání pachatele hojných krádeží čerstvě vyuzeného masa. Při pivečku a kartách na dvorku četnické stanice (na fotce z konce monarchie) stojí s houslemi závodčí Wilhelm Korbl a choť vrchního strážmistra Oldřicha Otřísala paní Eliška. Jména zbývajících pánů na rubu fotografie chybí, stejně jako jména hasičů dohlížejících při maškarní veselici za první republiky. Podle zákona o četnictvu z 25. prosince 1894 byla role četnictva definována takto: "Četnictvo jest ustanoveno, aby určovalo veřejný pořádek, pokoj a veřejnou bezpečnost; k záležitostem místní policie má četnictvo zpravidla jen dohlížeti a obcím býti nápomocno. Četnictvo bylo doplňováno také z řad dobrovolníků, kteří měli splněnou vojenskou povinnost". Služba byla stanovena na 4 roky, nicméně po přijetí museli tito četníci absolvovat teoretickou přípravu a odbornou praxi na četnické stanici. Po složení odborné zkoušky byli povýšeni do hodnosti závodčího. Bez rozdílu hodnosti se četníkům v Šardicích říkalo "špidloni". "Jak špidloni hvízdali a s čuchacím psem dostihli zloděja, vyšli před stavení zvědavci, na což zloděj už z želízkama na rukách reagoval ..ná co čumíte, neviděli ste eště čuchacího psa?"

Četnická stanice byla umístěna (vedle dnešního OÚ) v roce 1898. Před tím byla přechodně v jiných domech po Šardicích, ale kronika také zmiňuje držení zadržených osob ve dvoře. Další staří četníci na šardické stanici jsou zmiňovaní tito: Klimánek, Bušina, Boráň, Vitoul, Šimek. Za okupace Jaroslav Křižan, Jan Mřik, Antonín Baudys, J.Kratochvíl, vrchní strážmistr Horníček a po něm J. Svitálek. Po osvobození Gajdošík a Opustil. Na základě příkazu vyšších úřadů byla stanice SNB (četnická stanice) zrušena 31.5.1950. Posledním velitelem stanice byl vrchní strážmistr František Korda. Obvod zrušené stanice SNB byl sloučen se stanicí ve Svatobořicích. Po krádežích v domech a na polích se často řešily bitky a černé pálenice. Zřejmě podle četnosti případů se obcí neslo pořekadlo "Horní Kradlov má záhumenky až po Karlov, ale Dolní Chmatoňovice majů teho eště více". Vědět, co vše se o mnoho let později beze stopy ztratí ze dvora "četnické stanice", by se pánové strážníci smáli, až by se za břicha popadali … dozajista i s čuchacím psem ...

"Šardická praporová aféra" se udála bezprostředně po sarajevském atentátu. Svědčila o národním uvědomění občanů a mládeže. Vylíčena byla p. L. Bimkou ve Svobodě 25.1.1930.

"Slovácká obec Šardice na Kyjovsku patří mezi první, které kráčely vždy s duchem času. Rozšafní a pokrokoví rolníci, bodrá občanská pospolitost a slovácký svéráz v kroji, zvycích a nářečích jistě upoutaly každého, kdo jednou Šardice navštívil. Obec tato byla odedávna hvězdou pokroku na Slovácku a zároveň výstrahou zpátečníkům. Zde narodil se také známý čilý rolnický pracovník Jan Měchura, dlouholetý poslanec vídeňského parlamentu, býv. Zemského sněmu, nyní člen zemského zastupitelstva a starosta obce atd..... V tomto slováckém koutě měli dobrou četnickou stanici, která měla bedlivě dávati pozor na všechno, co se v této obci odehrává. Na občany šardické však nic takového neplatilo. Všechno žilo svým tempem bez ohledu na to, co se o nich v okolí a na různých úřadech soudí. A proto i když už valila se mračna válečné vichřice, byly Šardice na svém místě a daly najevo své smýšlení. Episoda, která se odehrála jedné letní noci po zavraždění Frant. Ferdinanda a Žofie, stojí za zaznamenání, neboť Šardice objevují se potom během války v úředních raportech a četnických relacích, jako typická odbojná slovácká obec a jsou přičítány na vrub a tíži každému, kdo upadl do spárů rakouské justice. Když dne 29.června 1914 zavražděni byli Frant. Ferdinand a jeho choť v Sarajevě, bylo nařízeno od úřadu, aby na všech veřejných budovách vyvěšeny byly smuteční prapory na znamení loayality a smutku. Tak se také octl černý prapor na šardické škole. V nepřítomnosti řídícího učitele p. Al. Zemka, který s rodinou a jinými Šardičáky byl na sletě v Brně, starý školník Jeřábek prapor vystrčil. Avšak Ferdinanda a jeho ženy šardičtí moc nelitovali a nemile nesli, že na jejich škole vlaje prapor loayality a smutku. Šardice přece smutek neměly a o loayalitě se vůbec nedalo mluvit. Školu si postavili za své peníze, platí na ni sami a má jim někdo něco svrchu poroučet. To bylo proti mysli všem bez rozdílu. A proto také prapor dlouho na škole nebyl. Ještě tu noc stalo se něco, co vzbouřilo hlavně úřady a četníky. Když Šardice dřímaly již klidným spánkem, aniž by truchlily nad sarajevskou tragédií, sešli se na ulici tři veselí šardičtí chlapci: Jan Hromádka, Jan Minář a Martin Silák. Tito tři mládenci si řekli, že prapor na jejich škole nesmí být a unisono byli srozuměni s plánem prapor zkonfiskovat. Vykročili ihned ke škole, která stojí za kostelem poněkud mimo obytná stavení. Jenom zezadu sousedí s domy a mezi nimi četnická stanice. Přelezli ohradu, zadními dveřmi dostali se na schody a na půdu. Ihned černý prapor sbalili a na žerď nastrčili prapor červenobílý, který náhodou na půdě našli. Černý sebrali, na cáry roztrhali a po plotech a stromech pouvazovali. Zpráva tato roznesla se bleskurychle. Ráno s úžasem a zároveň souhlasným úsměvem celé Šardice rokovaly o noční příhodě. Četníci bydlí zrovna za školou a taková věc se stane! Není možno už ani věřiti těm četníkům a proto přitáhl okresní strážmistr Grossl z Kyjova s celou patrolou do Šardic, aby hledali viníky. Hledali stopy, vyslýchali kdekoho, ale marně. Stopy neprozradilly - slovácká noha i bota téměř jedna jako druhá. Ve velmi vážném podezření byl celý učitelský sbor, zvláště pak učitel Štěpán Ingr, který se pozdě v noci vracel Zákostelím z Hovoran od svých příbuzných a při četnickém vyšetřování se vyjádřil, že slyšel ve škole jakýsi šramot, když šel kolem. Lidé v čas vyšetřování se jen usmívali, krčili rameny, ale žádný nic nevěděl. Vzali tedy do křížového výslechu starého školníka Ondřeje Jeřábka. Dobrá slovácká duše! Tvářil se naivně a na spoustu otázek povídá četníkům: "Víte, páni dybyste byli řekli, že tam nechcete ten červenobílý, tak bych ho zdělal. Já jsem myslel, že je to jedno, prapor nebo prapor a šak tento je ještě pěknější, než byl ten černý!" To se rozumí, že z takové výpovědi nebyli četníci ani trochu chytřejší. A tak vyšetřovali četníci celý den a ještě druhý a pořád byli na místě. Tak zažily Šardice první válečnou episodu. Akce s odstraněním a roztrháním smutečního praporu vymykala se úplně z rámce obvyklých rozpustilých kousků, jakých často slovácká chasa se dopouští. Bylo to něco jiného, jak vytáhnout žebřiňák na kalenicu....aby bylo příštím pokolením jasno, že odstranění praporu nebyla obyčejná klukovina, nýbrž projev národního uvědomění.

Další Zemkova trochu četnická historka je hodová "Pod šardickým májem".


Zdroj: Databáze pamětihodností - Pavel Foltýn
Z poznámek Jana Zemka ke kronice
Historický výzkum není podporován OU Šardice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama